Páteční výzva

 

Páteční výzva

 

 

Vážená kolegyně, vážený kolego, současní a dnes už také bývalí členové Občanské demokratické strany, volení i nevolení představitelé, přátelé,

 

Dovol(te) mi oslovit Tě(Vás) s naléhavou prosbou a současně výzvou, kterou chci reagovat na poslední vývoj v naší straně. Píši pořád ještě v naší, protože jsem stále členem, na rozdíl od řady našich kolegů, kteří už to vzdali. ODS je ohrožena. Je ohrožen tento, ve střední Evropě unikátní a těžce opakovatelný projekt liberálně-konzervativní strany hájící svobodu a kapitalismus. Je ohrožen námi samými. Velmi jsem váhal, zda se mám vůbec ozvat. Je pohodlnější mlčet... Moje minulá odpovědnost za ODS, moje současná občanská odpovědnost za demokratický vývoj v této zemi a moje obava o budoucnost mě přinutila nemlčet. Mimo jiné i proto, že nesu za současný stav svůj podíl viny. Mírou vynucených kompromisů, personálně, vlastními chybami. Není mnoho lidí v ODS, kteří mají právo a zároveň povinnost se ozvat a svou autoritou apelovat na pozitivní změnu, musí to být ale všichni, současní i minulí členové ODS, kteří se musí poprat se stávající situací a onu změnu prosadit. Ne kvůli nám, ale kvůli lidem v této zemi, kvůli našim potomkům, kvůli zachování polistopadového demokratického vývoje. Se stranami je to jako se státy. Jejich udržení je závislé na respektování ideálů, na kterých vznikly. ODS měla svou dlouhodobou misi, kterou v devadesátých letech definoval a reprezentoval především Václav Klaus. ODS měla své přirozené voliče na úrovni 25-40%, které oslovovala svou nabídkou. ODS byla značkou se zárukou kvalitního pravicového programu, své Modré šance. ODS dnes opustila svou misi, ztratila a ztrácí voliče, nic nenabízí, nemá srozumitelný program, nehájí ani svobodu, ani kapitalismus. Kdo v zájmu pozice opouští obranu svobody, nezaslouží si ani pozici, ani svobodu. V lepším případě míří do opozice, v horším do nesvobody. Kdo naskakuje na lacinou kritiku kapitalismu a bludy o selhání trhu, ten si nezaslouží označení pravicový. Proto nám nikdo už nerozumí, ani my sami sobě. Reformní rétorika pouze zastírá bezradnost, odevzdanost a účelovost. Loď se potápí a na palubě se pořád tančí. Každý den dobrý. Má výzva je jasná. Prosím vás a vyzývám vás! Probuďme se a zastavme ten pád. Jsme to dlužni sami sobě, našim voličům, všem občanům naší země. Není, jak se někdy říká „za pět minut dvanáct“, je „pět minut po dvanácté“. Dejme šanci slušným členům zůstat a těm, co už odešli, se vrátit. Opakovaně zdůrazňuji, mou osobní ambicí není se někam vracet, můj čas v politice už vypršel. Mou ambicí je někde zůstat, nestydět se za to, nestydět se za nás, realizovat a obhajovat v praxi naši politiku. Jaká je dnes vlastně ta „naše“ politika?

 

„Naše“ vláda se stále více odchyluje od dlouhodobého programu ODS vyjádřeného Poděbradskými artikuly a od principů, které naše strana úspěšně prosazovala a bránila dvacet let, a to i dobách Opoziční smlouvy a mého složitého vládnutí s lidovci a Zelenými. Dnes dochází k demontáži všeho pozitivního, co jsme krvavě a za cenu velkých ztrát prosadili v mých dvou vládách. Byl jsem tehdy obviňován mnohými z téměř „levicových“ úchylek a zrady programu ODS. Dnes realizujeme politiku levého středu, politiku našich soupeřů, politiku ústupků, politiku vedoucí do pekel. Jsem touto situací znepokojen a obávám se, že pokud bude tento trend pokračovat, ODS definitivně ztratí věrohodnost a přijde o své poslední kmenové voliče. Musím sice ocenit, že koalice pod vedením ODS dokáže snižovat deficit veřejných rozpočtů, nicméně podle mne je třeba si položit otázku, zda za tento „úspěch“ vlády neplatí ODS příliš vysokou cenu. Úspěšné reformy veřejných financí byly vždy založeny na diametrálně odlišném mixu opatření na straně příjmů a výdajů. Musím dát za pravdu analytikům, kteří nám vyčítají pouhé účetní škrty bez hlubokých strukturálních změn a reforem, především na výdajové straně.

 

Vadí mi to a nerozumím tomu.

 

Proč ODS zcela rezignovala na obhajobu 1. Poděbradského artikulu: soukromí je nedotknutelné? Proč se podílí na přípravě zákonů prolamujících soukromí a nedělá nic proti tomu, aby bránila neblahé praxi rozšiřování kriminálního sledování, odposlechů a tajných nahrávek? Dokonce nebrání ani své vlastní členy před útoky ze strany VV-ABL, které jako koaliční partner mají na svědomí nelegální sledování a sbírání kompromitujících materiálů na činitele ODS. (Což se týká i afér místopředsedy Pavla Drobila a bývalého pražského primátora Pavla Béma). Proč nechá řádit nelegální Randákovo komando, nechá beztrestně osočovat stranu bývalými estébáky, nechala si vnutit populistickou antikorupční hru, bez skutečných hlubokých a systémových protikorupčních opatření ve směru redukce státní agendy, snížení míry přerozdělování, zmenšení objemu dotací, boje s korporacemi, novými „oligarchy“ a zájmovými skupinami? Proč ODS připustila totální rozvrat justice, vrcholící „třináctého v pátek“ ostudným soudním výrokem v cause Bárta?

 

Proč ODS neprosazuje ideál malého a levného státu, což je náš 2. Poděbradský artikul? Proč vláda přichází se zbytečnou novou byrokracií typu nového zákona o veřejných zakázkách z dílny VV. Proč nutí živnostníky vrátit se od paušálů zpět ke složitému účtování, pokud nechtějí přijít o daňové slevy na děti a manželku? Proč místo razantních úspor raději poměrně masivně zvedá daně, včetně zavedení vlajkové lodi všech levicových neokomunistických formací – „milionářské daně“?

 

 Proč ODS není ani dostatečně razantní při prosazování 3. Poděbradského artikulu, jímž je nezadlužená budoucnost? Krátkodobě sice vláda snižuje deficit rozpočtu, ale zejména prostřednictvím vyšších daní a dostatečně neřeší problém snižování mandatorních výdajů. Výdaje rozpočtu jsou stále vyšší než před krizí, dokonce vyšší než v roce 2006, kdy zde vládl rozmařilý Paroubkův kabinet a rozdávaly se štědré předvolební dárečky. Proč ODS ustoupila VV v otázce valorizace penzí, když nám to hlasy navíc stejně nezíská a rozpočet připraví o miliardy korun? Populismus je možná předvolební taktika, nikdy ale nesmí substituovat program a jeho naplňování!

 

Proč ODS přenechala prosazování 4. Poděbradského artikulu - solidarita odpovědných TOP 09 a nyní pouze sleduje problémy, které v této oblasti vznikají? Včetně necitlivých škrtů, jež dopadají na zdravotně postižené, přičemž úspory pro státní rozpočet jsou zanedbatelné, zatímco nadále pokračuje zneužívání sociálních dávek.

 

Proč ODS zcela nepochopitelně opouští principy, které tvořily 20 let konstanty a poznávací znaky naší politiky? Principy, díky kterým nás lidé volili?

 

- opustili jsme naši kmenovou voličskou skupinu - živnostníky, kteří jsou na nás kvůli paušálům (ale nejen kvůli nim) rozzlobeni.

- opustili jsme aktivní důchodce, kterým jsme vzali motivaci podílet se na tvorbě hodnot a neumožnili jsme jim daňový odečet

- opustili jsme mladé rodiny s dětmi, kterým jsme zvýšili daň a úspěšné potrestali

- opustili jsme princip rovné daně, zavádíme progresivní daň a ustoupili jsme od jednotné sazby DPH.

- zrušili jsme stropy pro zdravotní pojištění a trestáme tak aktivní a úspěšné.

- souhlasili jsme s úsporným balíčkem, tak jak ho navrhla TOP 09 a jak populisticky rozmělnily VV, ale jak nemůže a nesmí vyhovovat ODS, protože razantně zvyšuje daně a útočí na voličské skupiny ODS, trestá aktivní všeho věku, úspěšné, odpovědné a samostatné.

- přistoupili jsme na zákon o obecném referendu.

- přistoupili jsme na přímou volbu prezidenta.

- přistoupili jsme na "hon na čarodějnice", který nám vnutily VV, takže se realizuje jakási obdoba akce "čisté ruce" tentokrát v režii vlády vedené ODS. - přijali jsme tak princip kriminalizace politiky, jak ho prosazovala ČSSD a ODS ho už od dob Václava Klause důsledně odmítala.

- začali jsme svou politiku v řadě případů řídit podle novinových titulků, což jsme nikdy nedělali, naopak jsme se nebáli držet svých zásad a dělat věci, které narážely na odpor mediokracie.

 

Tímto vším ODS ztrácí svou tvář, svou značku, svou věrohodnost. Pro voliče tak přestáváme být srozumitelní, nevědí, co vlastně prosazujeme a už pro ně nepředstavujeme onu stabilitu a jistotu, jako dosud. Přes všechny skutečné i virtuální problémy jsme představovali pro voliče kotvu v rozbouřeném moři všech elitářských, populistických, národoveckých a postmoderních formací, které i díky naší slabosti a nevěrohodnosti vznikají jako houby po dešti.

 

Jsem toho názoru, že pro dlouhodobou perspektivu ODS je nutné vrátit se k základním principům naší politiky. Vyzývám proto k široké vnitřní ideové debatě na všech úrovních a grémiích ODS, jež by měla vést ke zhodnocení dosavadního působení ODS ve vládě a přijetí závazných mantinelů pro členy vlády, poslance a senátory pro prosazování dlouhodobých cílů politiky ODS v kabinetu a parlamentu. Kromě toho, výsledky této debaty poslouží jako vodítko pro členskou základnu, která je dezorientovaná a často tápe v tom, co ODS vlastně prosazuje a neví, jak obhajovat naši politiku před voliči. Jsem přesvědčen, že jedině tímto způsobem získáme zpět věrohodnost. Jde mi o to, aby ODS i nadále zůstala lídrem pravicového spektra, udržela si dlouhodobě stabilní voličskou podporu a měla tak vůbec možnost naplňovat svou misi a dostát své odpovědnosti.

 

Nežijeme v jednoduché době. Krize v Evropě nemá jen rozměr ekonomický a měnový. Je krizí hodnot, je krizí etickou, je trestem za rozmařilost, za sociální dumping, za ztrátu konkurenceschopnosti, za penalizaci úspěšných a preferování průměru. Ani naši straničtí představitelé to nemají jednoduché a já se nesnížím k laciné kritice. Koaliční vládnutí je mesaliancí pěnkavy obecné se supem mrchožravým a hyenou skvrnitou. Nemůžeme po nich chtít nemožné. Chtějme však po nich důsledně jediné. Jít a vést nás po cestě sice nelehké, ale jediné možné. Po cestě naplňování naší mise, po cestě našich hodnot, po cestě Občanské demokratické strany. Odmítám jít po jiné! Nejde ale o mne. Jde o vaši cestu, vaši volbu, vaši odpovědnost a vaši naději na změnu. Je čas přestat mlčet!

 

 

 

 

Praha

13. dubna 2012, pátek Mirek Topolánek

 

 

 

 

Příloha:

1. Projev ke 20. Výročí ODS na Žofíně, 2011

2. Zpráva předsedy ODS na XXI.kongresu, Clarion, 2010

3. Projev na XXII.kongresu, Praha

 

 

 

20 let ODS – Žofín

 

 

Dobrý den milí oslavenci.

 

Příjemně mě překvapilo, že jste mě po nějakém čase zase mezi sebe pozvali a rovněž mě příjemně překvapilo i to, že jsem pozvání bez zábran přijal. Ne, že by se mi po vás nějak dramaticky stýskalo, nebo jsem si přišel postěžovat, či, nedejbože, dokonce radit. To ne. Přišel jsem vás trochu pozdravit, trochu vám vynadat a trochu vás v závěru uklidnit. Navíc, na dvacáté narozeniny určitě stojí za to trochu si zavzpomínat, trochu se mrknout i do zpětného zrcátka, trochu bilancovat. Vidět znovu osvícené a vševědoucí tváře otců zakladatelů, ošlehané tváře hrdinů velké transformační války, spokojené a obtloustlé tváře smluvně opozičních kabrňáků, unavené a trochu bezradné tváře včerejších a dnešních reformních kompromisníků a dokonce i tajemné tváře minulých, současných a potenciálních korupčníků. Všichni jsme tady, celá ODS. Marně vyhlížím tváře těch, kteří nepřišli, nebyli pozváni, nebo umřeli. I ti jsou ale všichni s námi. Toto jsou totiž velké narozeniny. Nenechme si je ukrást! Přestaňme se chovat jako puberťáci, kteří si nervózně mačkají pupínky a čekají, co jim poradí jejich taťka. Je nám dvacet let!

 

Jsou to narozeniny strany, jejíž tradice je zároveň tradicí novodobé české státnosti. Jsou to narozeniny strany, která je dnes jediným relevantním dědicem DEMOKRATICKÉHO odkazu 17. listopadu 1989, jímž je ODPOVĚDNOST. Jsou to narozeniny strany, která je zároveň důsledným ochráncem OBČANSKÉ části onoho odkazu, jíž je SVOBODA. Ano, jsou to narozeniny strany chránící svobodu a prosazující odpovědnost, strany demokratické a občanské. Jsou to narozeniny Občanské demokratické strany.

 

Jsme stranou silnou, jsme stranou dnes již tradiční, stranou úspěšnou a zavedenou. A já tu chci poděkovat všem, kteří se o to zasloužili. Chci poděkovat otcům zakladatelům, ať už dnes jsou či nejsou členy ODS. Chci poděkovat tisícům našich členů, kteří se každodenní prací podíleli na prosazování našeho programu. Ať už jsme je za to patřičně ocenili, či nikoli. Chci poděkovat milionům voličů, kteří nám za těch dvacet let dali svůj hlas. Ať už jsme jejich očekávání naplnili více, či méně. Tak, a zde končím se slavnostními zdvořilostmi. Teď bych přeci jen řekl také něco vážnějšího.

 

Přiznám se, že když jsem si někdy před dvěma měsíci začal chystat téma tohoto projevu, netušil jsem, že mě aktuální události natolik předběhnou. Tím chci mimo jiné naznačit, že nejsem součástí žádného puče, spíše opakovaně jeho cílem. Chtěl jsem mluvit o hodnotách ODS, a tak trochu o jejích kořenech. O čtyřech Poděbradských artikulech. A chtěl jsem mluvit o tom, co tyto hodnoty a tento dlouhodobý program fatálním způsobem ohrožuje. Kromě přirozených soupeřů na levici.

 

Chtěl jsem tu mluvit o vládním spojenectví s Věcmi veřejnými. Protože, podle mého názoru, který zastávám už od voleb (a intuitivně a na základě vlastní zkušenosti už před nimi) představuje vládnutí s Bártovou ABL-VV dokonce větší hrozbu pro budoucnost ODS, než opoziční smlouva. Bohužel, reálné události předčily i mé nejčernější představy. Jistě nejen mé. Téma mého projevu už mi zdaleka nepřijde tak originální, jako v únoru. Dnes už o této hrozbě pro svobodu občanů a českou demokracii vědí miliony lidí v této zemi. Možná jsou zmatení a naštvaní, často právem i na nás, ale vědí to.

 

A právě kvůli českým občanům, včetně členů ODS, jsem se rozhodl téma svého vystoupení neměnit. Ztratilo sice na originalitě, ale zato získalo na naléhavosti. Lidé nejsou hloupí a vidí, že Věci veřejné nejsou stranou, ale sektou. Chápou, že jejich krizi nemohl způsobit nějaký puč organizovaný zvenčí. Ale že jde o důsledek vnitřního nedemokratického ustrojení této organizace, která na rozdíl od standardních stran není založena na idejích, ale na byznys plánu VB - Víta Bárty.

 

Obávám se, že krize, která otřásla touto vládou, je pouhým začátkem a že horší věci ještě přijdou. Věci veřejné už daly jasně najevo, že se nehodlají měnit ve standardní stranu, že se ze svého selhání v nejmenším nepoučily a nic ze svých estébáckých metod nezapomněly. Každá krize má konkrétní příčiny. Nesmíme si ale namlouvat, že je vyřešena, pokud její příčiny stále existují. Nemá ani smysl hledat viníky současné krize, pokud nechceme začít sami u sebe.   

Nemám rád novináře a média, na současném stavu mají lví podíl. Oni a ona přišli s průlomovými praktikami ve jménu kdečeho. Hlavně prachů. Nicméně musím říci, že v tomto případě odvedla Junge Fronte Heute záslužnou práci. Každý novinář by se rád srovnával s Woodwardem a Bernsteinem, kteří odhalili aféru Watergate. Až dosud si to dle mého názoru žádný český novinář nezasloužil. Natož blázni typu Michálka. Tentokrát ano. Odhalení obludného plánu Víta Bárty na podřízení české demokracie ekonomickým zájmům agentury ABL si toto srovnání zaslouží. No, nebudu to s chválou přehánět, i tak je nebudu mít rád...

 

Právě ODS je tou stranou, kterou by podrobnosti tohoto plánu i jeho poměrně úspěšná realizace měly znepokojovat nejvíc. Proč? Ti z vás, kteří mají v krvi hodnoty, na nichž ODS stojí – a to je snad v tomto sále většina – jistě znají odpověď. Občanská demokratická strana existuje proto a možná jenom proto, aby bránila svobodu ve všech podobách!!!

 

Nejkoncentrovanějším a stále platným vyjádřením naší obhajoby svobody jsou právě čtyři Poděbradské artikuly. Přišel s nimi, a to je informace spíše pro nováčky, marketingově nadaný Miroslav Macek. Byly původně formulovány jako základní obrana našich hodnot před hrozící marginalizací v čase opoziční smlouvy. Ale ukázaly se být nesmírně životné. Právem se staly trvalým základem našeho dlouhodobého programu. Přežily s námi osm let v opozici, s nimi jsme se slavně vrátili do vlády. A dokázali tak těm, kteří nás v roce 1998 pohřbívali a nazývali nás stranou na jedno použití, že naše existence má smysl. Že naše mise obrany svobody je stále nosná. Že odpovídáme na reálnou a silnou občanskou objednávku.

 

Vrátili jsme se právě včas, abychom zabránili pádu do dluhové pasti a státnímu bankrotu. Vrátili jsme se, abychom uvedli do praxe reformní program, který stojí a vždy bude stát na druhém, třetím a čtvrtém artikulu. Levný stát, nezadlužená budoucnost, solidarita odpovědných. To byl, je a bude pevný základ programu všech reformních vlád pod vedením ODS.

 

Je jasné, že dokud se nezmění volební systém a my nebudeme moci vládnout sami, bude reálné uvedení těchto hodnot do praxe vždy kompromisem. A moc prosím, nehádejme se o to, komu se více podařilo přiblížit se našemu vysněnému ideálu. Každý předseda ODS to měl, má a bude mít s koaličními partnery těžké. Sám o tom vím své. Nezávidím Václavu Klausovi vládnutí s jeho lidovci. A už vůbec ne Petru Nečasovi Věci veřejné, které se sice tváří podle potřeby i pravicově, ale ve skutečnosti jsou čistě populistickou, a tedy z principu levicovou formací. Určitě by mu to šlo lépe bez nich. Strana Zelených vypadá vedle vévéček jako systémová, standardní strana, která se provinila jediným: měla jiný program než ODS.

 

U reforem podle druhého, třetího a čtvrtého artikulu prostě musíme počítat s nutnými kompromisy. Ale u prvního artikulu to v žádném případě neplatí a nesmí platit! Ten má absolutní závaznost a nepřipouští žádné změkčení: Soukromí je nedotknutelné, ODS ho bude chránit. Tečka! Toto je formulace osobní svobody v její nejčistší, výsostné podobě. A v dnešní masmediální demokracii s její čím dál vtíravější bulvarizací, rozpadem tradičních hodnot a bořením kdysi posvátných tabu je ODS jedinou relevantní silou schopnou bránit poslední baštu individuální svobody před voyaerstvím davu.

 

Měli jsme za to, že nejnebezpečnějším nositelem voyaerské ideologie je ČSSD a její „grosstapo“. To jsme však ještě neznali ABL a „bartapo“. Domnívali jsme se, že vyčištěním vnitra od estébáckých praktik jsme náš první artikul dostatečně ubránili. Omezili jsme odposlechy, v nichž Česko soupeřilo s ruskými dědici KGB na úroveň civilizovaných západních zemí. Nedovolili jsme policii bezdůvodně se vrtat v soukromí bezúhonných občanů. A já jako premiér jsem přestal s praxí zasahování do práce orgánů činných v trestním řízení, zneužívání informací nashromážděných v rámci vyšetřování a maniakálního podrobného čtení raportů BIS.

 

Mysleli jsme, že už to máme za sebou. Ale fízlování, vyhozené dveřmi spolu s těmi přede mnou, se nám vrátilo oknem s Bártou. Vlastně už před volbami jeho ABL čile špiclovala politiky ODS. A po nich dokonce dostala nečekaný a nezasloužený dar: ministerstvo vnitra. Náš první artikul se otřásl  v základech. Obzvláště nepříjemné pro nás je, že jsme u toho asistovali.

 

Ano, my dnes vládneme. Už druhé volební období po sobě. Ale nemylme se, naše hodnoty, naše existence, naše budoucnost jsou ohroženy dokonce více, než počátkem století, kdy jsme trávili krušná léta v opozici. Právě proto, že vedeme kabinet. A že tedy nemůžeme těžit z výhod opozice. Naopak, všechny problémy vládnutí dopadají na naše bedra.

 

Naše reformní úsilí je zásadním způsobem ochromeno koexistencí s populisticko-demagogicko-sektářskými Věcmi veřejnými. Velká proreformní většina je jen velkou iluzí. Protože 118 mínus 24, či nyní mínus 21, je stále jen menšina. Přidaná hodnota Věcí veřejných ve vládě není nulová. Je záporná. Ale to nejhorší je, že strana založená a oficiálně vedená jako divize ABL se vůči občanským svobodám, které má chránit náš první artikul, chová jako nebezpečný virus. Je přímo v genetické výbavě VV-ABL útočit na soukromí, fízlovat, šmírovat, nezákonně odposlouchávat, tajně nahrávat, vyrábět kompra na kdekoho.

 

Zde opravdu platí „nomen omen“. Věci veřejné jsou z principu neslučitelné s občanskou demokracií. S naší vizí občanského demokratického státu. Vizí Věcí veřejných – je-li vůbec nějaká - je stát jako veřejný dům. Jestliže tu dnes slavíme dvacet let úspěšné obhajoby svobody, pak toto spojenectví je největší hrozbou tomu, aby naši nástupci mohli být za dvacet let na ODS přinejmenším stejně hrdí, jako jsme my, se všemi výhradami, dnes. Nepodceňujme Bártův plán. Nepodceňujme míru, v jaké ohrožuje svobodu a demokracii. Braňme náš první artikul před černými šerify.

 

Věci veřejné se skloňují podle vzoru VV, VB, StB. Za to VB si klidně dosaďte Velký Bratr. Jsem přesvědčen, že nikdo, kdo je srdcem opravdový ódeesák, nikdo, kdo si svobody cení jako té nejvyšší hodnoty, nemůže přehlížet a bagatelizovat velikost této hrozby.

 

Každé společenství se udržuje hodnotami, na kterých vzniklo. Ať už je to rodina, obec, stát, církev, podnik, sportovní klub, či politická strana. Bez nich je mrtvé. Když ODS nebude bojovat za svobodu a především za individuální svobodu, stane se mrtvou skořápkou bez vizí a idejí, pouhým nástrojem technologů moci.

 

Ztratíme-li volby, ztratíme čtyři roky. Ztratíme-li důvěru, ztratíme celou budoucnost. Abychom mohli vítězit, musíme si věřit. Abychom si mohli věřit, nesmíme si lhát. Třeba že jsme vlastně vyhráli volby. Chceme-li vítězit, nesmíme jednat tak, abychom se museli neustále bránit. Chceme-li  moc, musíme s ní přijmout i odpovědnost. Chceme-li vést, nesmíme se nikdy vzdát této odpovědnosti. Tam, kde se vzdáme odpovědnosti, vzdáme se i autority a zůstaneme slabí, nepotřební a nevolitelní.

 

My se tu ale chceme přece potkat za dvacet, někteří za padesát a naši nástupci i za více let. To musí být hlavní zpráva z oslavy dnešních dvacátých narozenin. Projekt ODS má smysl držet a bojovat za něj!

 

Závěrem pár uklidňujících poznámek pro všechny, kteří se snad obávají - či se spíš tváří, že se obávají - mého návratu. Nejsem člověk, který když říká „nikdy“, tak myslí „nikdy neříkej nikdy“. Já se opravdu nemíním nikam vracet. Nemám moc kam, nemám proč, nemám s kým a vlastně nemám ani pro koho. Vždycky se dívám dopředu. Zpětné zrcátko mám spíše proto, abych zjistil, že mne nikdo nepředjíždí. Nikdy jsem nechtěl trafiku a taky mi ji nikdo nenabídl. Stačí mi, že zůstanu čestným člověkem, nepotřebuji být čestným předsedou. To neznamená, že bych přestal prosazovat naši politiku, naše hodnoty. Budu je naplňovat jako řadový člen, občan, podnikatel a občasný komentátor politického dění, a i to spíše jako dosud, jen v sebeobraně. Na rozdíl od některých přede mnou zůstanu členem ODS. A pokud to jen trochu půjde, budu ji volit, dokonce i v Praze. Zbylo mi dost obleků, hodinek i per a také dostatek sebevědomí, abych naplnil jednu z našich hlavních misí. Individuální svobodu a individuální odpovědnost. Přeji vám všem pěkné narozeniny, velikonoční sebereflexi a mnoho odvahy a sil do dalších dvaceti let.

 

Děkuji vám za příkladnou a nečekanou pozornost. V zásadě jsem vás rád viděl. Pěkný den.

 

 

21. dubna 2011, Žofín Mirek Topolánek

 

 

 

 

 

Zpráva předsedy ODS

Od 6.12.2008 do 13.4.2010

XXI. kongres ODS

 

Vážené delegátky a delegáti XXI. Kongresu Občanské demokratické strany,

 

vzhledem k tomu, že se nenašel způsob, jak mě včas pozvat k odpovídajícímu kongresovému vystoupení, rozhodl jsem se splnit svou povinnost touto formou a na základě článku 10. stanov ODS vám předkládám písemnou zprávu předsedy. Všem těm (a nemyslím si, že je jich mnoho), kteří doufali, že tu dnes s Vámi budu osobně, se omlouvám.

Nebojte, nebudu provádět zevrubné hodnocení celé mé éry a událostí od posledního volebního kongresu. Stojíte před klíčovým rozhodnutím a já od něj v žádném případě nechci odvádět pozornost. Pokusím se být maximálně stručný a budu se zabývat výhradně analýzou drtivé volební porážky ODS a doporučeními, jak dál. Nikdy jsem se nenechal zastrašit, ani od lidí, ani od novinářů. Nejsem zhrzený a dělám jen to, co je mou povinností a vaším právem.Tato moje zpráva nebude bojovná, osobní a burcující, jak jste ode mě byli zvyklí. Omezím se na suchou, věcnou a nestrannou analýzu dat. Doufám, že vás neznudím. Případné osobnější poznámky jsou výjimkou.

 

1. ODS: mise, strategie a taktika

 

Nicméně, začnu trochu zeširoka. Pokud mám správně analyzovat objektivní a subjektivní příčiny prohry, musím je zasadit do širšího politologického kontextu, přičemž se omezím pouze na procesy a tendence v ČR. Určité trendy v rámci EU a globální vlivy, zasahující do politického vývoje u nás, nechám na samostatnou analýzu.

 

Dlouhodobě se ukazuje, že pro volební výsledek ODS jsou limitující dva faktory. Za prvé je to schopnost rozšířit svou liberálně konzervativní misi a stát se stranou přijatelnou pro široké vrstvy obyvatel, stranou, která je klíčovým vyzyvatelem levice. Za druhé je to existence přirozených silných konkurentů, vyzyvatelů v boji o dominanci na pravici, vůči kterým musíme hledat účinnou dlouhodobou strategii a momentální taktiku, abychom si udrželi roli hegemona pravice. Nechci teď zabíhat do detailní analýzy možností fůzí, předvolebních koalic a širokých aliancí typu Forza Italia, které mohou do budoucna rizika tohoto limitu eliminovat.

 

To první pro nás bylo a je velice obtížné, protože od nás vyžaduje vydat ze sebe vše, překročit přirozený volební potenciál pravicové liberálně konzervativní strany, maximálně se otevřít a rezignovat na rigidní, elitářské postavení ala Svobodní (SSO), aniž bychom rezignovali na náš hodnotový rámec a programové teze. U toho druhého se naopak dlouho zdálo, že nám to nehrozí. Kvůli existenci těchto limitů - nazvu je limes superior a limes inferior - bylo vždy obrovským uměním vytáhnout volební výsledek ODS k třiceti procentům (limes superior). Nebo ho srazit na dvacet (limes inferior).

 

O tom prvním jsme snili. To druhé jsme si ani v těch nejhorších dobách nepřipouštěli. Nicméně všechno je jednou poprvé. Překonat 30 % se nám podařilo jen jednou, v roce 2006, kdy jsme zvítězili s historickým ziskem téměř 36%. Na dvacet procent jsme bohužel spadli v těchto volbách.

 

Hloubku této volební prohry podtrhuje fakt, že ODS získala dokonce ještě o sto tisíc hlasů méně, než v roce 2002. Tedy ve své vůbec nejhorší době. Jako liberálně konzervativní strana jsme se tehdy zkompromitovali opoziční smlouvou. Neměli jsme koaliční potenciál a měli jsme naopak silného konkurenta. Měli jsme vůdce, který zásadním způsobem ztratil důvěru pravicových voličů nesplněným slibem mobilizace proti levici. A panovala konjunktura, našemu volebnímu výsledku tak nepomáhal přízrak státního bankrotu, který v letošních volbách účinně odrazoval a demoralizoval potenciální příznivce levice.

 

Přes svůj fatální výsledek má dnes paradoxně ODS šanci sestavit středo-pravou vládu, na což nemohla v roce 2002 ani pomýšlet. Za to vděčíme jednak šťastným okolnostem, již zmíněnému negativnímu příkladu Řecka a dále poněkud hořkému úspěchu dalších stran, TOP 09 a Věcí veřejných, jednak úspěšné strategii, kterou jsme uvedli v život po roce 2002 a kterou jsem charakterizoval slovy „tvrdé jádro, měkký obal“. I když jsme od ní poslední dva měsíce ustoupili a kampaň se spíše řídila heslem „měkké jádro, tvrdý obal“. Díky dlouhodobé a trpělivé práci tu ale ODS dnes už nestojí sama jako kůl v plotě a má – na rozdíl od ČSSD – koaliční potenciál. Jen a jen díky tomu tu dnes nevzniká koalice vítězné sociální demokracie s menšími stranami. Zatím...

 

Mise, strategie a taktika. Tři stavební kameny úspěchu. Po porážce musíme poprvé vážně bojovat o to, abychom vůbec zůstali nositeli liberálně konzervativní mise v Česku. Musíme se držet úspěšné strategie „tvrdé jádro, měkký obal“, která jediná nám může udržet koaliční potenciál a rozšířit řady příznivců. A musíme rychle a zcela zásadně vylepšit naši politickou taktiku, která má hlavní vinu na historické prohře – personálními otázkami počínaje a chybami v kampani konče.

 

 

2. Limes superior, limes inferior

 

Ano, my sami jsme vážnými taktickými chybami zpochybnili naši misi. Tato mise přece ani nezklamala, ani nijak nezastarala. Naopak. Krize a hrozba státního bankrotu nade vši pochybnost potvrdily její správnost a platnost. Neudělali jsme ani vážné strategické chyby. Dokázali jsme do poslední chvíle držet koaliční vládu, byli jsme féroví k partnerům a přitom uvedli v život řadu změn a reforem, ve které po patu v roce 2006 málokdo mohl doufat.

 

Je skoro neuvěřitelné, že jsme si toho dokázali tolik pokazit „pouhými“ taktickými chybami. Ale marná sláva, mise i strategie jsou vám k ničemu, když pro občany nejste jejich věrohodnými nositeli. Strana, která se neustále hádá, jejíž poslanci se podílejí na pádu vlastní vlády a která prakticky neustále po osm let zpochybňuje svého lídra, nakonec přestává být pro voliče čitelná a přitažlivá. Strana, v níž vítězí byznysové a regionální zájmy nad zájmy politickými a zájmem celku, rychle ztrácí důvěru lidí. Strana, která samotný vrchol kampaně zamíří nikoli proti svému levicovému rivalovi, ale vůči hlavnímu spojenci, působí zbaběle a poraženecky.

 

Již od posledního volebního kongresu jsem si uvědomoval, že bez zásadních změn nemá ODS šanci znovu překročit svou limes superior a že jí v krajním případě může hrozí pád k limes inferior. Tedy ztráta pozice hegemona na pravici. Jezdil jsem po regionech a trpělivě jsem vám vysvětloval, že své místo nemá ODS předplacené a že tak jako jiné evropské strany se může propadnout do bezvýznamnosti, pokud rychle neučiní něco se svou věrohodností.

 

Bohužel, snaha o personální obnovu ODS narážela na takřka zuřivý odpor. Vždy jsem říkal, že musí jít o skutečnou generační výměnu, ne o kosmetické změny či palácový převrat a že je třeba rozbít některé regionální struktury. Ty jsem možná zkratkovitě, nicméně myslím, že docela výstižně, nazval kmotrovskými. Problémem každého krátkého a silného pojmenování je ovšem paušalizace. Cejch kmotra tak dostali od médií i lidé, kteří si jej v nejmenším nezasloužili. Těm se za to omlouvám. Pro jiné je to zbytečně lichotivé přirovnání. Jsou to pouze zloději. Ale přinejmenším se mi podařilo na problém upozornit a pojmenovat ho, čímž se otevřela cesta k jeho řešení. Na posledním, listopadovém kongresu, který nás díky prvnímu vážnému pokusu o puč stál minimálně 5% preferencí, jsme měli šanci na změnu, ale je evidentní, že mělo v tom případě jít spíše o změnu širšího vedení, včetně Výkonné rady, než o nic neřešící popravu lídra. Že jsme ovšem tento problém zatím v nejmenším nevyřešili, je hlavní příčinou naší drtivé prohry. Řada voličů prostě raději volila kohokoli jiného, než ODS a její představitele. Ti, kteří nám zůstali věrní, pak dali svůj názor najevo masivním kroužkováním, jímž se - často úspěšně - snažili vyřadit ze hry neoblíbené, nebo nevýrazné lídry.

 

Mým záměrem bylo řešit personální situaci ODS odchodem z postu předsedy, který jsem avizoval na loňském XX. kongresu i v případě vítězství ve volbách. Považoval jsem totiž značku ODS a mou osobu za tolik objektivně poškozené, že jsem neviděl jinou cestu k tomu, jak opět překonat limes superior. A to byl vždycky můj cíl. Vyhlídka na nějakých 25 až 27 procent, kterou mému vedení ODS dlouhodobě předpovídaly průzkumy poté, co vznikla TOP 09, mě v nejmenším neuspokojovala.

 

Za celých osm let se nevyskytl žádný silný a věrohodný vyzyvatel, který by si mohl vedení ODS vybojovat a úspěšně převzít. Ale neexistence soupeře ještě sama o sobě nelegitimuje přežívání lídra, jehož potenciál se zřejmě vyčerpal. Tuto chybu jsme učinili v roce 1998 a já jsem ji nehodlal opakovat. Je lepší uvolnit místo komukoli jinému a třeba neznámému, než udržovat status quo jen díky tomu, že ODS prostě nemá náhradu.

 

Proto jsem byl pevně rozhodnut odejít a umožnit tak onu generační výměnu. Bohužel, Výkonná rada kabinetně rozhodla jinak, čímž skutečnou změnu z vůle členské základny spíše vážně ohrozila, než že by k ní pomohla. ODS vyslala voličům signál, že po odchodu předsedy žádné další personální změny dělat nehodlá. Nevím, proč se bojíme označení puč, když v roce 1997 jsme daleko méně sofistikovanou a amatérskou akci nazvali pučem Sarajevským.

 

Výsledkem je, že jsme se ani nepřiblížili k naší limes superior. Ale ani k onomu stabilnímu potenciálu 25 až 27 procent, který jsme měli v době mého pádu. Spadli jsme k dvacetiprocentní limes inferior, která vážně ohrožuje naši pozici v politickém spektru. Velice na vás apeluji, abyste na varování voličů reagovali a uskutečnili zásadní generační změnu na tomto kongresu. Ostatně polovinu práce už nespokojení, či lépe řečeno naštvaní voliči, udělali za vás. Nevolám po změně pro změnu samotnou, ani si nemyslím, že mají nastoupit „nepopsané listy“, mladí, ideově neukotvení, novodobí svazáci. Myslím tím změnu k lepšímu.

 

 

3. Stavební kameny porážky

 

Voliči, nikoli média, či političtí stratégové, jsou jediným skutečným soudcem každé politické strany. V analýze porážky se proto zdržím osobních poznámek, či invektiv. Nebudu prezentovat, až na výjimky, své osobní postoje, ale soustředím se na rozbor tvrdých dat a faktů. Poznámka o puči budiž v tomto ohledu tou téměř poslední.

 

Za výchozí bod své analýzy jsem zvolil pád vlády uprostřed českého předsednictví EU. Od tohoto okamžiku se začaly utvářet okolnosti, které významným způsobem ovlivnily výsledek voleb. Vývoj dlouhodobých preferencí (viz graf Mezníky vývoje preferencí středopravicových stran) ukazuje, že shození vlády bylo zásadní strategickou chybou Jiřího Paroubka, který hrál slepě podle Klausových not. Přesně, jak jsem rok před tím předpovídal. Sociální demokraté na sebe vzali vinu za evropskou ostudu a připravili se v době vrcholící globální krize o snadný cíl kritiky. Rovněž definitivně potvrdili, že jejich jediným možným spojencem bude KSČM, čímž podvázali svůj koaliční potenciál. Preference ČSSD velice rychle spadly z téměř 40 % na třicet a už nikdy se k původní hodnotě nepřiblížily. Naopak ODS se dostala na 35 %, vyhrála Evropské volby a výrazně tak předstihla sociální demokraty. Po vzniku TOP 09 se pravicové hlasy přerozdělily a prakticky až do voleb zůstaly preference ODS a TOP 09 spojitými nádobami. Konečný součet 37 % procent odpovídá tomu, kolik tyto dvě strany měli v červnu 2009, kdy TOP 09 vznikla. Ale poměr se zásadně změnil... Ustavení TOP 09 jsme nemohli ovlivnit. Bylo logickým důsledkem dlouhodobého vývoje v KDU-ČSL, momentální situace po pádu vlády, kdy zde byla jasná objednávka po nových stranách, i osobních ambicí Miroslava Kalouska. Po stranách, které budou alespoň budit zdání věrohodnosti, které formálně nebudou mít nic společného s ostudným hašteřením v parlamentu a které se mohou svézt na vlně negace stávajícího a na vlně populismu prostě byla logická poptávka.

 

Právě mé spojování s politickým stylem, který přinesl Jiří Paroubek, jsem dlouhodobě pokládal za nejhorší objektivní poškození mé pozice v očích veřejnosti. Po zmaření předčasných voleb, kdy předseda ČSSD definitivně pohřbil zbytky důvěry veřejnosti v politickou scénu, jsem se pokusil od tohoto stylu odstřihnout odchodem ze Sněmovny. Přiznám se, že se to nepodařilo. Zabránil tomu sklon médií k paušalizaci a vyvažování, nepochopení ze strany ODS, stejně jako některé mé, veřejností špatně vnímané osobní vlastnosti a projevy, mnohdy spíše virtuální. Ještě zásadnější bylo, že ODS byla – a dosud je (!) - právem hodnocena jako strana, která nese s ČSSD největší odpovědnost za politické poměry, za prorůstání byznysu a politiky, za neschopnost rázně se vypořádat s korupcí. Za situace, kdy zde byl jasný odpor k oběma velkým stranám a kdy ODS dostala schopného a pro veřejnost věrohodného konkurenta bylo jasné, že výsledku nad 30 % nedosáhneme. Zároveň se ale za prvé otevřela možnost k pravicové vládě. A za druhé, vládě se zjevnou dominancí ODS. To první se potvrdilo. To druhé platilo jen do konce března 2010.

 

Od zmařených voleb až do mého „odstoupení“ se preference ODS vyvíjely stabilně, v rozmezí 25 až 26 %. Preference TOP 09 oslabily po nástupu Věcí veřejných, ale stále se držely na 10 %. Po zásahu Výkonné rady a mém vynuceném odchodu následoval pád k 19 až 20 %, kde se také nakonec preference ODS ustálily a vydržely až do voleb. Naopak TOP 09 po mém odstoupení zabrzdila pád a naopak výrazně posílila. A to za současného dalšího růstu preferencí Věcí veřejných a tedy zjevně také, i když ne dominantně, na náš úkor.

 

 

Toto jsou fakta. Nikoli tvrzení opřená o zbožná přání. Zaznamenal jsem, jak už se vytváří legenda, že „s Topolánkem bychom skončili na 14 procentech“. Tato legenda se nemůže opřít o žádná relevantní data. Naopak. Jak vývoj preferencí v letošním roce, tak dlouhodobé trendy jsou s touto legendou ve zjevném rozporu. Dějiny píší vítězové. Odmítám ale, aby ODS coby konzervativní strana jednala v duchu marxistického hesla: „Jsou-li fakta v rozporu s teorií, tím hůře pro fakta“. Popřípadě: „Je lepší se mýliti se stranou, než mít pravdu proti straně.“

Kdo nevěří datům CVVM, pro toho tu mám náš vlastní průzkum pro potřeby volebního štábu. Tedy rozhodně korektní a „necinknutý“. Ten ukazuje v týdenních intervalech pád po mém odchodu z 25 na 21 procent. Podle některých průzkumů dokonce 19%. Nehodlám to jakkoli komentovat. Nebudu nikoho obviňovat. Ale hlásit to jako váš dlouholetý předseda musím.

 

 

 

My musíme umět pohlédnout pravdě do očí. Jinak také můžeme být brzo vymazáni z politické mapy, coby významná síla. Já jsem pohlédl této pravdě do očí ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že se mnou v čele už ODS nemůže dosáhnout tak výrazného výsledku, jako v roce 2006. Ba dokonce, že se nedostane nad 30 procent. Přijímám za to svůj díl odpovědnosti – a to jak subjektivní, tak objektivní. A jak jsem řekl, dal bych funkci k dispozici v této chvíli v každém případě. Ale odpovědnost za to, že ODS nedosáhla výsledku mezi 25 a 27 procenty, na který zjevně měla po všem, co se stalo - ale i nestalo - za poslední rok, po vzniku nových stran i po všech mých tolik přetřásaných umělých aférách a aférkách, musejí převzít jiní. A hlavně, vy z toho musíte vyvodit závěry a přinést řešení, které bude skutečným světlem na konci tunelu.

 

Data ukazují, že odchod předsedy našim preferencím nepomohl. Lidé neuvěřili, že se tím ODS změnila. Dokonce ani tomu, že nějaká změna začala. Zůstalo tak jen oslabení, které vyvolá každý takový otřes a které ODS nedokázala vyrovnat žádným pozitivním sdělením. Navíc rozbor exit pollů, jak je pro Českou televizi provedla SC&C ukazuje, že ODS se dopustila fatálních chyb v kampani.

 

ODS na poslední chvíli změnila původní zadání kampaně a velice tvrdě negativně atakovala svého potenciálního spojence TOP 09, vůči němuž jsme se ještě za mého působení chtěli vymezit pozitivně – převahou našeho ekonomického programu. Výsledek? TOP 09 získala v posledních 14 dnech, kdy tato kampaň gradovala, plných 40 procent svých voličů. Navíc dalších 30 procent získala v období dvou měsíců před volbami, tedy přesně po mém odchodu, kdy se začalo měnit původní zaměření kampaně.

 

Sečteno a podtrženo, lidé se definitivně pro volbu TOP 09 rozhodli z plných sedmdesáti procent poté, co jsem odešel z čela ODS a kdy se začala měnit kampaň. Ti, kteří o těchto změnách rozhodli, by za to také měli nést odpovědnost. K tomu dodávám, že zjevně nevyšel ani tah se závěrečnou tečkou kampaně, kterou byla nabídka výběru mezi lídry ODS a ČSSD. Ale tento nápad alespoň neublížil a ponechal preference ODS tam, kde byly.

 

 

Stavební kameny porážky jsou tedy zřejmé. Za pád pod třicet procent může objektivně vznik nových stran a současná neschopnost mého vedení vypořádat se s negativními jevy uvnitř ODS. Ne, že by chyběla vůle, ale síla ano. Jinými slovy, šlo o přirozenou touhu po změně, jíž ODS nedokázala vyhovět a která si žádá generační obměnu. Za propad ke dvaceti procentům mohou události posledních měsíců před volbami. To je neoddiskutovatelný objektivní fakt. Ale jeho rozbor a vyvození patřičných závěrů už musíte provést beze mě. V žádném případě se nedopustím té chyby, abych v této chvíli vyslovoval jakékoli závěry, které by mohly vyznít jako vyřizování osobních účtů. Na to si příliš vážím mnohých z vás, i sám sebe. Na to mi příliš záleží na budoucnosti České republiky, ODS a na tom, aby ODS odvrátila hrozbu pádu pod limes inferior. Až dosud ODS inkasovala bonus coby nejsilnější pravicová strana. Když o toto postavení přijde, pád se nemusí zastavit ani na patnácti, ani na deseti procentech.

 

Nemohu si závěrem analýzy příčin volební „neprohry“ odpustit několik osobních tónů a nehovořit o vlastních omylech. Udělal jsem řadu vynucených i nevynucených chyb. Mezi ty vynucené patří tři personální přehmaty, kdy bylo nicméně velmi složité udělat jiné rozhodnutí. Buď pro zjevnou sebevražednost, nebo z důvodu popření vlastních instinktů, či preferování osobních ambicí, případně z neznalosti vazeb dané osoby. Těmito chybami je jednoznačně posazení Vlastimila Tlustého na post ministra financí, znovuzvolení Václava Klause prezidentem republiky a nominace Jana Fischera na post premiéra. Klaus se nepochybně mýlí, když bagatelizuje dopady pádu vlády během předsednictví. Stačí mluvit více s evropskými politiky a méně s těmi euroasijskými. Možná si ti méně podjatí a chytřejší z vás položí otázku, proč to dělá a budou schopni si na ni i odpovědět. Je příznačné pro celou tuto éru, že ještě teď, po volbách, Klaus prosazuje ve Fischerově vládě Tlustého jako velvyslance v Kazachstánu. Že by je lákal nevyřešený „kazašský dluh“? Já se vám všem, a také české veřejnosti, tak náchylné věřit mediálním bludům, ze srdce za tato personální pochybení omlouvám.

 

4. Jak dál? Aneb pět plus jedno doporučení

 

V samotném závěru mi jako člověku, který vám osm let předsedal, který s vámi hodně prožil a který vás vedl v řadě vítězných bitev a jedné prohrané, čímž nemyslím tu poslední, dovolte vyslovit několik přání a doporučení. Věřím, že mezi bývalými lídry a jejich stranami nemusí vzniknout po odchodu jen nepřátelství a vzájemné nenaslouchání.

 

To,co řeknu, vychází z mého nejlepšího vědomí a svědomí, ze zkušeností s chybami, jichž jsme já i ostatní dopustili a z přání se těchto chyb vyvarovat. Budu stručný a uvedu svá doporučení v bodech.

 

1. Dejte silný mandát Petru Nečasovi

Pokud někdo snad koketuje s myšlenkou, že dá novému lídrovi výstrahu, že není pánem ve svém domě, ať na to rychle zapomene. Tradice, kdy sice ODS lepšího předsedu nemá, ale tomu stávajícímu neustále okopává kotníky, musí přestat. Kdo chce vládnout, ať si to vybojuje. Když na to nemá, ať vší silou pomáhá tomu, kdo se nebojí nastavit svou tvář politickému povětří. Petr Nečas byl součástí útoku proti mě a mohl bych mít tisíc důvodů, proč mu jeho novou pozici nepřát. Petr Nečas ale potřebuje silný mandát, aby mohl něco udělat. Potřebujete to i vy všichni. Pokud o to teda stojíte...

 

2. Proveďte maximální generační změnu

Petr Nečas představuje dlouhodobou kontinuitu vedení. Představuje potřebné politické zkušenosti s vedením strany i vlády. Ale lidé chtějí především změnu. ODS potřebuje změnu! Tuto změnu můžete uskutečnit tím, že na posty místopředsedů zvolíte skutečně nové lidi. Ty, kteří dosud nikdy nebyli v nejužším vedení, ani nezastupovali ODS ve vládě či ve vedení parlamentu a kteří Petru Nečasovi umožní, aby vedl opravdu novou, nikoli jen přelakovanou stranu. Nejsem idealista a vím, že se to stoprocentně zřejmě nepovede. Nicméně maximální obměna by měla být vaším minimálním cílem.

 

3. Obnovte důvěryhodnost ODS

Změny se nemohou omezit jen na nejužší vedení. Klíčovou je sestava Výkonné rady. Ta se stala orgánem regionálních mocenských zájmů a ne „radou moudrých“, sborem celostátních, nadhledových a nadčasových politiků. Změny musejí jít dál, na regionální, oblastní a místní úroveň. Musíte pokračovat ve změnách, které jsme započali tím, když jsme omezili vliv „velrybářů“. Musíte si vytvořit kodexy chování a nemilosrdně se zbavit každého, kdo překročí meze. Dejte jasně najevo, že v ODS má prioritu politika a program, ne byznys a zisk. Vím, že to bude těžké. Dobře vím, že kmotři jsou nebezpeční a tvrdě odstraňují z cesty každého, kdo se jim postaví. Ale nesmíte to vzdát. Jedinou alternativou této cesty je, že se těchto lidí zbavíte tak, že přejdou k nějaké perspektivnější síle, až bude ODS marginalizována. To si přece nepřejeme!

 

4. Dejte prostor mladým, slušným a schopným

V poslední době se nám podařilo zásadně zlepšit vzdělávání uvnitř ODS. Nepochybně máme nad svými soupeři velkou programovou a odbornou převahu – a to včetně TOP 09. Ale neumíme ji vždy využít. Vinou špatné komunikace a překážek, které na cestě vzhůru kladou novým perspektivním lidem různé kliky. Je třeba dále zlepšit vnitřní chod ODS, dále budovat kariérní řád a dát lidem šanci dostat se nahoru vlastní pílí. Jinak bude pokračovat to, co už se děje. Že o ty nejlepší a nejnadějnější, do kterých jsme tolik investovali, přijdeme ve prospěch TOP 09. Snad si nikdo z vás nepřeje, aby ODS sloužila TOP 09 jako farma, z níž bude draftovat nepošpiněné a schopné politiky. Celá řada zapálených a nadějných politiků rezignuje na aktivitu a kariérní postup po opakovaných nárazech na regionální krustu dobře fungující Rodiny. Business as usual.

 

4. Buďte více pokorní

Strany nejsou velké a silné podle počtu členů a množství siláckých výkřiků. Strany jsou silné velikostí mandátu od voličů. ODS už není ta VELKÁ strana na pravici a všichni ostatní jsou pouze obtížní malí vyděrači. ODS ztratila tuto, někdy velkohubě proklamovanou výhodu těmito volbami a TOP 09 je dnes stranou srovnatelnou. Z některých prohlášení představitelů ODS jsem pochopil, že tuto nepatrnou změnu ještě nezaznamenali, nebo se s ní dosud nesmířili. Že máme do budoucna usilovat o návrat k dominanci je úplně jiný problém.

Neopájejme se, že jedině naše cesta je geniální a ostatní jsou idioti. Lpění na rigidním prosazování našeho programu po letošním volebním výsledku je sebevražda. Tlustý takto položil vlastní vládu a jeho pohrobci teď zvedají znovu hlavu. Nejvíc v poslední době za ideovou čistotu strany bojovali lidé, kteří žádné ideje nemají a nejhorlivěji obhajovali těžce realizovatelný program ODS ti, kteří ho dodnes nepochopili.

Netvařme se, že pouze ODS je baštou pravice na celém světě a hlavně v EU. Ne všichni v Evropě trpí levicovou úchylkou. ODS si nemůže dlouhodobě dovolit klausovskou politiku výkřiků a póz. Dost na tom, že si ji, i díky mně, dovoluje Václav Klaus. Tato politika vede do izolace venku i doma. To neznamená, že máme být pasivní a neprosazovat národní zájmy. Zkusme si je znovu definovat. Hledejme spojence. Doma i venku. Rozumím tomu, že se nové vedení bude chtít odstřihnout od chyb a politiky Mirka Topolánka. Pokládal bych ale za hloupou chybu, kdyby to nahradilo již překonanou a chybnou politikou Václava Klause. Ale dost moralizování. Vy přece tohle všechno dávno víte. Vy víte, že bez naplnění těchto doporučení má Topka do půl roku více preferencí než ODS.

Tolik objektivní doporučení. Ale dovolte mi přeci jen jedno osobní, topolánkovské. Tedy :

 

5. + 1. Nelžete si do kapsy

Prohra je prohra. Status quo není změna. A celková důvěryhodnost strany nemůže být vyšší než vážený průměr věrohodnosti všech jejích reprezentantů.

 

Dokázal bych si představit řadu dalších doporučení. Ale je mi jasné, že s délkou a s důkladností dobrých rad klesá pozornost a ochota jim naslouchat. Navíc teď už radím za peníze. Proto zde končím. Doufám, že pouze s touto zprávou. Nikoliv s ODS. Přeji sám sobě a pro futuro i vám, abyste pokračovali v tradici chování k předchůdci, tak jak jsem ji založil já. Byl jsem vždy loajální ke Klausovi a budu i k Nečasovi. To není o lásce. To je politická kultura. To, jak se k sobě chová strana a její bývalý lídr je pro voliče také důležitou informací, co mohou očekávat. Já od vás očekávám, že pokud dočtete mou zprávu až do tohoto místa, že se nad obsahem před vyhozením několik vteřin zamyslíte. Mnoho zdaru!

 

Praha, hotel Clarion, 19.-20.6.2010 Mirek Topolánek

 

 

 

XXII. kongres ODS

 

 

Vážený pane předsedo, vážené delegátky, vážení delegáti, milí hosté,

 

Jsem velmi potěšen tím, že jste mne pozvali na náš vrcholný vnitrostranický svátek, na akci, která nás vždy všechny mobilizuje, na akci, která by kromě bilancování měla ukázat hlavně naše další směřování, naše priority, naše ambice, naši akceschopnost a naši schopnost reflexe. Vážím si toho mimo jiné proto, že pokládám naši stranu za stranu dospělou a konzervativní i ve vztahu ke svým bývalým vrcholným představitelům. I to je informace pro naše voliče. Podotýkám, že dobrá. Ideová, programová a personální kontinuita je devizou, která nás šlechtí a odlišuje. Mou první poznámkou, či prosbou je : udržme si ji, prosím!

 

Pokusím se mluvit méně než obvykle, podle Courtoisova pravidla: „kdyby lidé více naslouchali tomu, co říkají, mluvili by méně“. Pokusím se také na vás nekřičet, jak je mým nechvalným zvykem. Místo toho vás chci poprosit – ano řekl jsem POPROSIT - o několik věcí. Mou druhou poznámkou, spíše přáním je: Sjednocovat!

 

Sjednocovat těžce slučitelné, různorodé směry, zájmy a cíle složité struktury ODS, to byl vždy můj cíl. Netvrdím, že se mi to vždycky dařilo. Nicméně moje třetí poznámka je jasná: Přestaňme už proboha s hledáním vnitřního nepřítele a koncentrujme se na skutečné hrozby, které nabourávají naši polistopadovou svobodu. Levicový populismus, národní socialismus, národovecký izolacionismus, otevřený i latentní rasismus, trade unionismus, multikulturalismus, enviromentalismus, eurofederalismus, antieuropeismus… Vím, že hra na –ismy je trochu klausovská, ale já to cítím stejně jako on, i když se neshodneme na všech.

 

Prosím vás, řešme tyto hrozby a neřešme tolik, co máme sami mezi sebou. Nenaskakujme na dělení na topolánkovce, klausovce, či nečasovce. Protože my všichni jsme ODS. Ostatně, kdybych to měl dohnat ad absurdum, tak ten největší topolánkovec, který mi sedm let kryl záda coby místopředseda, je dnes předsedou ODS.

 

Prosím vás, nenabíhejme si na dělení na „čisté a nečisté“. Protože ti, kteří nejvíce křičí, mají často sami máslo na hlavě. Nenechejme se mistrovat falešnými moralisty. Nenechejme proti korupci bojovat tragikomickou pětici Bárta, Kroupa, Randák, Babiš a Zilvar z chudobince. A to je v tom Zilvar nevinně. Pouze zastupuje ty, které kvůli vám a kvůli sobě nechci jmenovat. Směřuje-li politický vývoj do pytle a do háje, stávají se z pytláků hajní a z hajných politici.

 

Prosím vás, mluvme spolu. Sám jsem už sice mimo politiku, takříkajíc na druhém břehu. Přesto ke mně proniká to ohlušující ticho, které nahrazuje dříve tolik živou diskusi v naší straně. To si už nemáte spolu co říci, nebo máte všichni jeden názor, nebo se bojíte něco říkat? Nevím, co z toho, ale je to každopádně špatně.

 

Prosím vás, braňme se navzájem. Ať už jsou vztahy mezi vámi jakékoli, braňte každého napadeného člena ODS. Sám dobře vím, jaké to je, když se vás proti útokům zvenčí nikdo nezastane. Nenechejte koaliční partnery, aby dělali kádrovou politiku ODS. O opozici nemluvě.

 

Moje čtvrtá poznámka se týká odpovědnosti: Převezměme plnou odpovědnost za budoucí vývoj v České republice a náš díl odpovědnosti za vývoj v Evropě. Nikdo jiný na to nemá a nikdo jiný to za nás neudělá.

 

Jako senátor za Ostravu jsem dělal národní a ne lokální politiku, jako premiér České republiky ne pouze národní, ale v národním zájmu a dresu nutně i politiku evropskou. A jsem na to hrdý! Byl jsem, nebo jsem se alespoň pokoušel být evropským státníkem. Jsme evropskou stranou, měli jsme a musíme znovu získat mandát velkého leadera české politické scény a ve spolupráci s našimi přáteli ve frakci ECR Group i nejvýraznější české strany v Evropě.

 

Kdo se raduje z eroze Evropské Unie, a to nejsem žádný eurohujer, je hlupák bez znalosti historických konotací, kdo jásá nad problémy Eura je ekonomický neználek. Vždycky, když jsme se tvářili jako premianti, mávali fangličkami a juchali „Hej Slované“ jsme zažili trpký národní pád do hlubin beznaděje a ztrátu nezávislosti i svobody. Národní zájmy nemusí být nutně protievropské, národní hrdost není pouhé poskakování v rytmu „kdo neskáče není Čech“ a národní identita neznamená národně-obrozenecké furiantství ala „Proti všem“. Jsem vlastencem a nestydím se za to. Moje pátá poznámka, nebo spíše výzva zní - pojďme rehabilitovat slova vlastenec a národ a zbavme je nánosu české malosti, sebestřednosti, ubrečenosti a provincionalismu. Nebojme se býti současně Evropany, aniž bychom se u toho museli servilně klanět a práskat na sebe v Bruselu. Slušnost, hrdost a pracovitost.

 

Moje šestá poznámka se týká pozice ODS:

Musíme mít ambici usilovat o dominanci na pravici. Musíme znovu získat důvěru veřejnosti. Musíme generovat evropské státníky s nadhledem, přesahem a kalibrem. A ne politiky na jedno použití, do prvního skandálu, kývající loutky bez talentu, bez zásad a bez charakteru. Z tohoto pohledu jste měli dnes Petrovi Nečasovi navolit nové vedení, talentované, perspektivní a skutečné budoucí lídry. Na druhé straně je dobře držet konzervativní tradice a nepřepřahat při prvním fouknutí. A já jsem poslední, kdo by se vám opovažoval radit. Radím jinde, radím rád. Platí navíc aplikovaný Hellerův-Topolánkův zákon: „První mylná představa o vedení strany je, že něco takového existuje“.

 

Nyní se konečně dostávám k práci, k onomu stokrát skloňovanému „reformnímu úsilí“. Platí, že je lepší mít dobrý plán dnes, než vynikající zítra. Platí, že hubená evoluce je lepší jak tlustý radikalismus. Velice si vážím každého, byť milimetrového posunu v naplňování našich programových priorit, s vědomím všech těžkostí koaličního vládnutí, jež dobře znám a nechci je tu zvlášť rozebírat. Nechci ani hodnotit cenu, kterou platíme za vynucenou spolupráci s Věcmi veřejnými ztrátou Hlasů veřejných. A to plně respektuji vaše rozhodnutí s nimi vůbec pokračovat. Míru kompromisů spíše tuším, než abych měl pravdivé informace. Nezakrývejme ale naše vlastní, nebo skutečné společenské problémy reformní rétorikou, nepoužívejme slovo reforma jako kladivo na lidi s názorem, nota bene jiným názorem. To je krátkozraké. ODS vždy stála v čele největších pozitivních změn a událostí posledních 20 let. Klausova transformace, vstup do NATO, do EU, rehabilitace třetího odboje, Schengen, rovná daň, plynová krize. To jsme dokázali my, občanští demokrati, a musíme na to být patřičně hrdí. O tom, co jsou, respektive co byly úspěšné reformy se rozhoduje až při pohledu do zpětného zrcátka. Předním sklem se díváme do mlhy nejistot, které máme před sebou. Nezpochybňuji reformní étos, naopak. Zkusme ale sami sebe trochu méně prožívat. A to je má poznámka číslo sedm, nebo dobrá rada s příchutí trpké zkušenosti: O reformách se nemluví, reformy se provádějí.

 

Závěrem se chci zastavit u mé nové, nebo možné budoucí role v tomto příběhu. V příběhu jedné politické strany, Občanské demokratické strany. Když jsem 15.12.2002 kandidoval na vašeho předsedu, sliboval jsem vám spíše Churchilla, než Chamberleina, spíše robustnější a zemitější politiku, než kuloární, salónní diplomacii, sliboval jsem tah na branku, výhru ve volbách a nový začátek. Pro některé z vás jsem to splnil, speciálně v politickém stylu, až příliš důsledně. Chtěl jsem vám všem, i mým oponentům za těch osm let poděkovat. Byla to pro mne zajímavá zkušenost a za výsledky své práce se rovněž nestydím. Úspěchy se časem projeví a budou se k nim hlásit všichni, nezdary zná veřejnost a mají jediného autora. Nevadí mi to. To je politika. Už nikdy ale nemohu být úplně mimo politiku, přesto, že ji nebudu dělat profesionálně. Není mi lhostejné, kam se tato země bude ubírat, jak se v ní bude žít a jakou mírou svobody budou lidé v tomto prostoru disponovat. I proto, že vývoj nevzbuzuje velký optimismus. Nebo právě proto. Nenechám se vtáhnout do vašich půtek, směšných válek a řevnivostí. Na druhé straně jsem k dispozici každému, kdo o to bude stát. Přednáším doma i v zahraničí nejenom proto, že mne to baví, ale hlavně proto, že chci předat své zkušenosti, chci svým malým dílem ovlivnit postoje budoucí generace. Budu vstupovat do veřejného prostoru s ambicí chránit zájmy občanů, třeba při naplňování jejich základních potřeb, jako je teplo. Budu přitom dál důsledně plnit program ODS, byť jako občan a podnikatel. A je mi úplně jedno, že to lidé nemusí tak chápat. Budu dělat politiku bez funkce, bez ambicí se jí zmocnit, s uspokojením a pokorou. A u toho budu podnikat, cestovat, věnovat se svým čtyřem dětem a třem vnoučatům, budu rozmazlovat Lucii a realizovat to, na co v politice nezbyl čas.

 

Přeji vám mnoho štěstí, svornosti, pokory, odvahy a síly abyste realizovali naše sny a naplnili očekávání české veřejnosti. Přeji vám méně nervozity a více humoru, přeji vám dodržování jedenáctého přikázání – nezpapaláš. Přeji vám, přeji nám všem úspěch. Budu na vás hrdý.

 

Pěkný den.

 

 

 

22.října 2011, Praha Mirek Topolánek